Upřímnou soustrast paní Ivano Gottová

Vašeho muže jsem jako zpěváka měla ráda v nějakých těch 70., 80. letech. To Vy jste nejspíš ještě nebyla na světě. To ještě nebyly diskotéky, které by začínaly nejdřív v 10 hodin večer. To jsme chodili na "čaje", ty začínaly 

v pět odpoledne a končily v 10 večer.  A my - i pod 18 let - jsme tam "řádili" na písničky "Nápoj lásky číslo 10"... Ostatně pár těchto vinylových singlů ještě doma mám.

Jako zpěváka jsem si Vašeho muže vždycky vážila a jistěže nebyl jediným.  Nebyla jsem ovšem takovou tou zažranou fanynkou - nemám žádnou jím podepsanou fotku, nebyla jsem na žádném jeho koncertu.

Ale jako člověka a přímo OSOBNOSTI jsem si ho vždycky a po listopadu 1989 ještě víc vážila neuvěřitelně. Stejně jako kdekdo v Československu. Taky vím, jak např. příspíval na různé charity, aniž by to prezentoval.  Zatímco mediální prostor zhusta dostávali závistivci; tajtrlíci, kteří nikdy nic moc nedokázali, jen se zlostně vozit po někom, kdo umí. A snažili se "vozit" i po Vašem muži.

Víte, těmhle všem přeju, aby Váš muž měl státní pohřeb. Abyste s tím souhlasila. Ale to je jen můj "a just" důvod, pro takové ty kritiky (najmě v kultuře a ausgerechnet hudební) , co po listopadu 1989 nesnášeli všechny předchozí úspěšné lidi.

Je jistěže na Vás, jak se k tomu postavíte. Taky by to mohl být precedens - státní pohřeb a ne pro prezidenta. 

A jistěže může být před nebo po i soukromé rozloučení. 

Je to těžké rozhodnutí a je  jen na Vás.