Bojí se mě i pošťák a mně se to líbí, líbí, líbí

Když před 24 lety umřel můj pán a vládce, bylo pro mne nejhorší být také „hodnej táta“. Neb do té doby jsem byla krkavčí matka a libovala jsem si v tom. Pravda zácvik na „hodného tátu“ jsem měla, neb manžel byl 6 let ochrnutý 

a poslední 3 roky až tak, že ležák na cévce atd., apod. aj.; doma jsme se o něho staraly všechny čtyři… no zkrátka naučila jsem si i bejt hodnej táta. Doma.

Všude jinde jsem si dávala zatraceně bacha, abych byla „hard mom“, resp. sarkastickej tvrďák. Jsou v tom leta dřiny a tvrdého odříkání, ale umím to bezvadně. Až neuvěřitelně, neb jsem se právě dověděla, že se mě bojí i pošťák. Hele to nemá vadu.

To jsem totiž vyjukla z okna s cigárkem a oblíbeného pošťáka přes balíky vidím u nás přede dveřmi, evidentně už tam nějakou dobu pobývá i ptám se: „Kdo není doma a má balík?“

-„Paní P. Prý je doma, ale maminka ji omylem zamkla a šla do sklepa.“

„A to na mne nemůžete zazvonit, abych ji šla odemknout?“

-„Když já se Vás bojím.“

„To Vám chválím.“

-„Děkuji.“

Mám s pošťákem zcela jasnou dohodu, že balíky ( i za prachy) beru výhradně pro sousedku Věrku a jejího syna Ondru. Pro sousedku P. beru balíky bezplatné. Pro další dva sousedy neberu nic.

Ten pošťák mi dneska neuvěřitelně pomohl. Ne že by o tom věděl. Uvědomila jsem si, že jsem drsňačka a kam tudíž sousedku Táňu poslat. Tu psychiatrii jsem jí už doporučila, ba i psychoterapeuta; dokonce i pečovatelku tak na dvě hoďky denně.

Včera v 11 hodin v noci na mne bušila a zvonila, ať jí prodám cigára. Než jsem práskla dveřmi, sdělila jsem jí, že nejsem trafika. Dnes v sedm ráno na mne zvonila – nesla mi snídani. Nějakou koupenou buchtu a já kromě toho, že snídám kafe, tak sladké nemusím. Což Táňa ví.

A když se mě „bojí“ milý a vstřícný pošťák, tak už vím, kam bez obalu pošlu sousedku Táňu.

Psychiatrie se zatím neujala; pošlu ji – no tam. Snad ji to odradí, a když se zadaří, bude se mě třeba taky bát; bát v kteroukoliv najmě noční dobu klepat a zvonit anebo hulákat pod oknem.