My jsme na základce, ale až v deváté třídě (r. 1969/1970), měli jakési přerozdělení žáků z dosavadních tříd. V "áčku" byly hvězdy, všestranně vybavené k dalšímu studiu, až vysokoškolskému, dalo-li se to už odhadnout. Béčko a céčko - klasika. Pak ovšem "déčko", to byly děti, které ještě nedosáhly kritérií tehdejších "zvláštních škol". Zde bylo jasné, že se z dětí stanou klempíři, truhláři, pokrývači a jiní šikovní lidé, a tak měly, zřejmě neregulérně osnovy mírně upravené. V matice je učitelé netrápili množinami, v literatuře nebylo trváno na podrobném rozboru Gogolova díla, i v ruštině se oko přimhouřilo, ap. Ty děti vyšly ze školy skutečně se základním vzděláním, přiměřeným jejich schopnostem. Jinak je fakt, že si učitelé stěžovali, že po vyučovací hodině v "déčku", jsou zcela vyřízení. A taky se v učebně muselo dlouho větrat.

Ano. Takto jsem to rovněž mínila - nedat školáka do zvlášť speciální třídy proto, že ho doma nenaučili základním hygienickým návykům... a chápu, že ve třídě to není snadné...

Zato bych jednoznačně vypráskala zmetky, kteří - s průměrem velmi slušným - mají chování za 4 aniž by byli dys-cokoliv,a nedej bože jsou drzí na učitele...

Něco takového do spešl školy nejde...

Dítě, které má poruchu učení v kombinaci s poruchou soustředění lze s pochopením doučovat, nikoli však učit v běžné školní třídě. Paní učiteka prostě nemůže po dvaceti minutách pustit místo probírání látky Boney M. Škola je zkrátka zavedená na běžné děti, které jsou schopné se soustředit tu třičtvrtěhodinu a pobrat předkládané informace určitým tempem. Děti, které mají poruchu učení, chování, soustředění nebo toho všeho, proto do běžné třídy nepatří. Opravdu nevím, proč máme speciání pedagogy, kteří jsou obeznámení s problematikou poruch učení, chování, či soustředění a také s výukovými metodami, kterými lze takovým žákům pomoci k dosažení co nejvyšší úrovně vzdělání, speciání školy přizpůsobené speciáním potřebám takových žáků. Jaký má smysl cpát mezi běžné děti takové, které je obtěžují, zdržují, ruší a navíc dráždí tím, že mají různá privilegia (proč já dostanu poznámku, když budu v hodině vykřikovat a Vojta ne?, proč já mám za stejný počet chyb trojku a Marian jedničku?... tak já chci taky to ADHD!)?

Ale já si nemyslím, že by takové dítě mělo mít úlevy v tom smyslu, že bude "umět méně" a projde mu "zlobit více"... Když jsem sousedky klučinu doučovala angličtinu, bylo 6 večer a on už měl za sebou 6 - 8 hodin ve škole a udělané domácí úkoly z ostatních předmětů... Proto ta "škola hrou" a sýkorky.

Protože ono začlenění se do kolektivu je o tom přizpůsobení se: takže např. při poruše soustředění inu ano, ať si čumí z okna, ale ze své lavice a potichu, Vojta jeden. Inkluze je přece "oboustranná". Teda tak ji aspoň chápu já.

Problém s inkluzí není ani tak u tělesně postižených jako spíše u "duševně" hendikepovaných

Ano. Ale problém je lehce v tom, co je ta duševní nepřizpůsobivost. Za mého mlada (ostatně viz příspěvek), jsme byli byť líní nebo hloupí. Dneska jsou to děti hyperaktivní anebo dys- cokoliv. Otázka je, jak to rozlišit. Takže bych opravdu nezavrhovala na základce...

Tělesně postižený žák, navíc toužící po vzdělání nepotřebuje asistentku. Inkluze vadí v případech, kdy se do třídy vnímavých zařadí dítě, které je nejen nevnímavé, ale o vzdělání nemá zájem a který potřebuje asistentku. Ta je mu pak platná jak mrtvému zimník a všechny kolem včetně pedagoga akorát ruší.

Nevnímavé dítě nemající zájem o vzdělání jistěže nepotřebuje asistenta. Potřebuje psychologa, který by odhalil, proč tomu tak je.

Čímž se vracím k podstatě: nepotřebuje inkluzi, potřebuje pochopení a vstřícnost. A když ji dostane, pak je to v poho. Když ji nedostane, co to zkusit v rámci inkluze?

Moc hezký a jímavý článek. Já mám děti tři a ten nejhorší problém s některými z nich byl prospěch.

Nicméně si myslím, že problémy Vaší dcery by inkluze moc neřešila. Řešila by třeba dopravu do a ze školy? Já myslím, že inkluze míří na zcela jinou cílovou skupinu. A to na žáky, kterým by bylo nejlépe v praktických školách.

Samozřejmě že jeden z problémů mé dcery - doprava do školy - by inkluze neřešila.

Ale možná - nebýt vstřícného ředitele a ochotných spolužáků - bych řešila problém, že "normální, leč vinou nevyléčitelné nemoci ochrnuté dítě" nemá možnost studovat.

Proto píšu o vstřícnosti a pochopení - což jistěže inkluze sama o sobě nevyřeší.