Jací jsou současní novináři?

No naprosto příšerní, samozřejmě. Většinou neovládají češtinu, a to ani slovem, ani písmem. Nemají problém si vymýšlet až lhát. Jsou pod komandem majitele podle hesla “Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“.

Z tohoto úhlu pohledu pojato, existuje na světě jen jeden novinář, který takový není. A sice ten, který zrovna získal americkou prestižní novinářskou Pulitzerovu cenu.

Nicméně i „pulicerka“ je založena na onom známém – a BBC připisovaném – ověření informace ze tří zdrojů.

Jenže když si myslím, že je pondělí, tak mi stačí kalendář. Nebudu volat do hvězdárny, ani na statistický úřad… A už vůbec nebudu volat do BBC, která desetiletí kryla pedofilii jak svého zaměstnance, tak i významných politiků. Tolik k ověřování zdrojů.

Teď domů. Nejprve k tisku. Nikdy jsem nekupovala bulvár, takže jsem ho četla jen sporadicky, a to před mnoha lety. Nicméně jsem pochopila, že je založený na hlášce „Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu.“

Už to je problém. Vezmete si nějakou známou osobnost, napíšete její jméno a obor činnosti – a už máte „pravdy trochu“. Zbytek si vymyslíte a je vystaráno. Pomluva si žije vlastním životem.

Nicméně podle bulvárních novinářů – ať už pracují v tzv. bulvárech, nebo v jakémkoliv jiném tisku či sdělovacím prostředku – nehodlám všechny novináře posuzovat.  Protože by jich neměla být většina.

Čímž jsem u novinářů, kteří se nesníží ke lhaní a vymýšlení. A to ani v případě, že „koho chleba jí…“. Je to o tom, co kdy uveřejnit. Kdy je vhodná doba. Z vlastní zkušenosti mohu říci: žádná vhodná doba neexistuje. Přesněji: každá doba je nevhodná.

Zažila jsem to v 80. letech, kdy jsem párkrát dostala držkovou z ideologického oddělení OV KSČ, neb jsem uveřejnila nějakou kritiku (celkem není podstatné na co). Podstatné je, že mi sdělili: „Teď, před volbami?!! To nebylo vhodné.“  Případně mi sdělili: „Teď, po volbách?!! To nebylo vhodné.“

A to si vemte, že volby nebyly každoročně, jako jsou teď; a že jsem dělala jen v okresních novinách.  Zkrátka – vhodná doba na uveřejnění čehokoliv není nikdy. Naštěstí na to novináři nedbají a uveřejňují.

S tou jazykovou vybaveností a gramatikou už to je horší, ale to si opravdu musí přebrat každý sám – případně si to musejí přebrat ti, kteří dělají korektury. Ale fakt je to dost děs.

Čímž jsem skončila s tiskem, vlastně i internetem a jdu na veřejnoprávní televizi. Na rozhlas (rádio) ne, to jsem nikdy nesledovala, nikdy neměla – tam netuším, ani jestli umí česky…

Veřejnoprávní televize mě irituje. Musím ji platit, ať ji sleduji čili nic. Všechny ostatní sdělovací prostředky si koupím a zaplatím, páč je chci.

To u veřejnoprávní televize nehrozí. Přesto že je úplně stejně – jak to slušně napsat: třeba „nic moc“ – jako ta sdělovací média, která si nekupuji a tudíž platit nemusím.

Byli v TV moderátoři, míním tím ty zpravodajské, jichž jsem si vážila. Nějak se i oni všichni časem zvrhli. Kladou sugestivní otázky, nenechají dotazového dopovědět, dokonce fakt neví, která bije. A za tohle platím koncesionářské poplatky?

Tak se mi zdá, že mnozí – naštěstí ne všichni – novináři, se jaksi přizpůsobili politikům. Což je špatně.

Kolezi (nojono kolegové), vraťte se ke svému já, tomu vystudovanému, nebo aspoň lidskému a pravdivé informace poskytujícímu. Pro nás – čtenáře, diváky; všechny ty, jež vás a vaše informace potřebujeme.