Já JSEM hodná babička, aneb – jak slavíte MDD?

Mezinárodní den dětí u mne funguje neustále. Pravda dcery mám ve věku 34 a 38 let, ale pořád to jsou mé děti a pořád jim k 01. 06. posílám mejla s přáním zdraví a ať si to užijou. Naštěstí už před mnoha a mnoha lety pochopily, že

když se matka rozhodne být za matku, tak ji – teda mne – je nejlepší nechat bejt. A poděkovat za přání k MDD.

Já zase akceptuji, že spratkové jsou natolik staří, abych jim – už dávno – do života nekecala. Což neznamená, že bych tak jednou za pětiletku neřekla, že tohle bych dělala jinak. Ale říkám to jen jako svůj názor.

Jediná výjimka je, když jsou děti potažmo vnoučata u mne. Tady není co řešit: moje hřiště, moje pravidla.

Takže jako babička jsem učila malinkatá vnoučátka „tůdle-nůdle“.  Protože na jemnou motoriku a koordinaci pohybů to je naprosto perfektní akce. (Prdlajs – zjistila jsem, že vnoučátka vůbec netuší, že něco takového existuje. Bylo potřeba je naučit i s vysvětlením, kdy se to NEMÁ používat.)

Ale protože doma mi to funguje na ono „moje hřiště, moje pravidla“, tak se vnoučata dožila i nebabičkovského zacházení. Jednou takhle koukla na sváču (chleba s mou oblíbenou růčo vyráběnou pomazánkou) a řekla „Fuj, to je hnusný“.

Zareagovala jsem okamžitě: „Ještě jste neochutnali a už hnusný? Tak holt budete o hladu.“ A donesla jsem sváču dospělým. Jistěže tutéž. Pak přišla dcera, jakože matka vnoučat, že děti sežraly jejich svačinu a jestli bych jim, dospělým, dala tu dětskou sváču… Jistěže jsem dala.

A vnoučata průběhem doby zjistila, co všechno na mne mohou zkusit, stejně jako to, co už nezkousnu.

Třeba vztekání se, bezpředmětné odmlouvání, nebo uražený brekot, když se prohrává v nějaké hře… to se u mne nechytají. Ale když nechtějí dojíst, nemám s tím problém. Ani já občas nedojídám a nikdy by mne nenapadlo nutit dítě do jídla. (Spíš opačně, že. Viz výše – nechceš, nemusíš. Odnesu.)

Teď jsem zrovna v poho. Naposledy co tu vnoučata byla, směla skákat z okna (rodiče neměli obavu, že se jim něco stane; já věděla, že se nezabijou – taky jsem z oken skákala), a to až tak, že bez přezutí běhala zvenčí přes celý byt do okna a hup ven… Jo dovolila jsem. Vyluxováno a setřeno už je. Sice bylo sucho, ale znáte to.

Prostě JSEM hodná babička.  A na svá stará kolena stále i dětem přeji k MDD.