… a mě nemá kdo politovat (kvůli maniodepresivní sousedce)

Tedy ne že bych to někdy potřebovala, leda snad proto, že nikdy nikdo neměl potřebu se mnou soucítit, když jsem vrhla dvojčata. Všichni byli radostní, páč nikdo z nich je nepřebaloval, plíny nepral, …a mne tedy nepolitoval. Mně se

blahopřálo.

To snad byla jediná doba, kdy bych fakt OBJEKTIVNĚ zasloužila aspoň jakés takés slitování, pochopení, které nemusím vysvětlovat.

Průběhem dobře 20 let nastalo něco hnusných skutečností, byla jsem politována (ochrnutí manžela, jeho smrt; úmrtí maminky v roce, kdy ochrnula moje dcera). Mám pár dobrých přítelkyň, něco dalších kamarádek, pár fakt velmi dobrých přátel – vzájemně jsme si spolu podporou. Když je potřeba.  Osobně, telefonicky, mejlem.

Ve svých 65 +, jak nás letos koronavirus označil (škatulkování je k ničemu, ale inu ano už mi 65 bylo), jsem na tom ovšem relativně DOBŘE - neb STABILNĚ.

Páč kamarádka Milena měla loni na podzim operaci a následně reoperaci zhoubného nádoru (šel vyndat celý, žádné metastázy) no a v březnu si střihla i covid-19 v domácím ošetřování; přítelkyně Ajka (loni po 23 letech další operace zhoubného nádoru prsu) má po ní problémy; OL a kamarádka Blanka v březnu operace nádoru a následně v dubnu reoperace – furt na chemoterapii…to nejsou děvčata, jimž budu říkat, že mě bolí v kříži, anebo karpály, anebo kuřácký kašel se zhoršil…

Dětem si už vůbec stěžovat nebudu: Po nouzovém stavu mají problémy s financemi, zaměstnáním, nemluvím o učení dětí doma…což u mne bylo v poho. Nejsem důchodce, kterej by běhal po obchodech; lezu z bytu 3 x týdně nakoupit. Čili jsem v poho.

Problém mám se sousedkou. Je maniodepresivní. Vždycky tak 2 roky to s ní jde, Pak prášky nemají účinek a já si „užívám“. Dobře 5 x denně mi něco sděluje.  Tu na mne klepe, tu zvoní, tu huláká pod oknem. (Jelikož kouřím, tak okno mám otevřené imrvére.)

Dneska už to bylo 3 x.  Její manžel mezitím odjel na týden za prací; deset minut po odjezdu chtěla, ať jí jdu nakoupit. „Nejdu, nakoupit jdu až zítra“ – řekla jsem. S vědomím, že manžel jí nakoupil na celý týden.

Deset minut na to mi Táňa huláká pod oknem – „zavolala jsem si sanitku, bolej mě záda, potřebuju  injekci.“

Odvezli ji. Zas ji přivezou. A celý týden to bude vypadat podobně.  Já to zkousnu a budu „dobráček“,; denně k ní budu od 15 – do 16 hodin chodit na pokec; nevím, jestli potřebuji politovat.  - ALE SERE MĚ TO A DOST.

P. S. Je 11,20 Táňa volala z nemocnice... za chvíli ji vrátí. Zopakovala jsem, že do 15 hodin ji nechci vidět. slyšet. NIC. 

Nebojte, nelitujte. Zvládnu to. Teda doufám a věřím.